Sedm hodin cesty tam a sedm hodin zpátky. A koncert jedné středoškolské kapely, která se rozpadla před více jak dvaceti lety. Konkrétně tou dobou byl asi únor 2002. Napětí mezi kytaristou a bubeníkem ale vyeskalovalo v situaci, kdy už nemohli dál. A tak si kytarista Dave Knudson založil MINUS THE BEAR, kam psal o poznání jiný materiál, než pro BOTCH, a Dave Verellen a Brian Cook začal hrát v ROY, Brian pak v THESE ARMS ARE SNAKES. O bubeníkovi příliš slyšet nebylo. Všichni pak ještě dělali další věci, ať už jde o RUSSIAN CIRCLES nebo NARROWS, a to je možná důvod, proč mě vlastně po dlouhou dobu nenapadlo, že bych měl někdy možnost vidět BOTCH živě. Určitou nadějí byly zkazky jednotlivých členů pár let dozadu, že BOTCH možná skončili předčasně… Stejně se z nich stal kult. Za těch pár let existence nakopli žánr, který vynesl do záře reflektorů kapely, jakými byli například THE DILLINGER ESCAPLE PLAN. 

No a teď tu jsem uprostřed kotle, před chvílí mě spolu s dalšími pěti lidmi objímal dojatý Dave Varellen, aby mi následně někdo skočil na hlavu. Ale to jsem přetočil příliš dopředu. Ještě tu byli HELMS ALEE, ty bych neměl z příběhu vynechat, protože ačkoliv hrají něco úplně jiného, tak do téhle pohádky se šťastným koncem skvěle zapadají. Jejich kytarista a zpěvák Ben Varellen je totiž Daveův brácha. Takže takové rodinné setkání, na které přišlo kolem šesti set lidí. Většina čtyřicet plus. Domácí i srdcaři, co se sem crcali dlouhou cestu. Vládnou tu vrásky a šediny, ale vlastně je to super. Mám totiž jistotu, že pravidla těchhle veteránů chápu. V moshpitu nikdo nebude zkoušet karate, ale jen mi sem tam někdo skočí při stagedivingu sounož do úsměvu. Tohle hřiště znám.

Koncert začíná na minutu přesně. HELMS ALEE jedou turné poté, co vydali novou desku, nicméně jejich koncert začíná skladbou “World Problem” z jejich tři roky staré desky “Noctiluca”. Trochu zamrzí, že z nového materiálu tu jsou jen ty žánrově stoneru nejbližší skladby “Trippin up the stars” a “Do not expose to the burning sun”, protože právě na zvukově experimentálnější divnokusy jsem se fakt těšil. Ale budiž. Spokojen jsem stejně, protože jsem měl možnost slyšet ty nejlepší kousky z jejich diskografie. Koncert je tedy kombinací fakt hrubého naprděného stoneru a mnohem éteričtějších poloh koketujících třeba s shoegazem. Co je ale fakt super, je chemie kapely, která je nakažlivá. Všechny ty úsměvy, oční kontakt a pomrkávání hlavně bubenice Hozoji, ale i ostatních, koncertu dává odzbrojující atmosféru. Škoda jen délky setu. Chápu, že tady byli v roli supportu, ale osm písniček je fakt málo. Nejsem si jist, jestli mi někdy stonerový koncert utekl tak rychle.

A když jsme u toho času. BOTCH hráli dost přes hodinu, ale bylo toho sakra málo! Poté, co se zpěvák Dave přivítal s publikem, dostáváme počáteční ránu do hlavy s „To Our Friends in the Great White North”. Úplně stejně jako všichni 24. února 2023, kdy proběhl první reunion koncert na prknech klubu The Showbox v Seattlu. Popravdě, trochu jsem se toho koncertu obával. Reuniony kapel po dvaceti letech jsou trochu zvláštní. Ale nyní, co jsem prožil návraz BOTCH, nepochybuji. Pánové to i v pětačtyřiceti dávají s přehledem. Atmosféra parádní, publikum je o něco málo zdrženlivější než Seattlu (ten živák jsem viděl snad desetkrát) a celkem to chápu. Jsme v Německu a tady je ta atmosféra přeci jen o něco chladnější. Nicméně i na Kolín and Rýnem to je velká paráda. Stagediving se v druhé polovině koncertu stává o poznání divočejším a chytat stokilové hardcorové padesátníky byl celkem oříšek, zvláště když se snažíte mít v druhé ruce zrcadlovku. Ale i přes to všechno chcete být ve středu kotle. Radost lidí, kteří si s kapelou můžou zařvat texty, na které čekali více jak dvě dekády. Tohle prostě jen tak nezažijete.

Jeden ze silných momenetů nastává s “Thank God For Worker Bees”, kdy na začátku Dave Verellen a nehrající Brian a s nimi několik stovek hrdel řvou úvodní řádky textu. A na konci Dave Knudson odhazuje kytaru a zběsile si hraje s efektovými krabičkami. 

Pochválit musím světla. Oproti HALMS ALEE jsou BOTCH většinou nasvíceni celkem bohatým světelným parkem, který jde ze stran scény, takže se nestojí ve tmě, ale současně ani jedna ani druhá strana není světlem oslněna. Naprosto ideální stav. A pak ještě jedna věc, o které lidi debatují. Na zesilovačích stojí malé sošky, které jsou i na jednom designu trika. Záhadu mi osvětluje až Tomáš Mládek. Dave Varellen tyto trophy anděly, které koupil v antiku, přinesl na zkoušku. A od té doby jsou stále s nimi.  

Ta typická německá odměřenost trochu vykoukne na závěr setu, kdy mám pocit, že já si můžu ruce utleskat a hlasivky vykřičet a všichni kolem mě čumí do mobilů. Přijde mi to naprosto neadekvátní tomu, čeho jsme právě byli svědky. Ale těch pár vytrvalců si vydupává přídavek a jestě že tak. Přídavek začíná naprosto srdcervoucím okamžikem, při kterém se zadní světla opírají do zpívajícího Briana Cooka při skladbě "Afghamistam". Dave Verellen se mezitím fotí a kecá s prvními řadami. Pak už následuje finální trojice skladeb “C. Thomas Howell as the Soul Man”, “Saint Matthew Returns to the Womb” a “Hives”, při kterých se spouští poslední kapitola šílenství. A pak už jen zamáčknout slzu. A viděl jsem, že ji na kraji oka měli i někteří členové kapely, protože tohle byla porce emocí pro obě strany. Ale… starý chlapi přece nepláčou.